Pokračování minulého příspěvku:
Po obědě nastává pracovně více různorodá část dne. Jako správcům archivu a informací jako takových nám chodí spousta požadavků od kolegů napříč celým ECanem, kteří potřebují najít nějaký dokument a nedaří se jim, potřebují nastavit oprávnění k prohlížení různých složek, potřebují se podívat na staré mapy, které ještě nejsou digitalizované a tak dále. Pošlou nám systémem požadavek a ten pak řeším. Někdy je to jednoduché, někdy složitější. Když třeba nějaký občan Christchurch žádá o povolení vyvrtat si na pozemku studnu, ECan to musí schválit. Některé zemědělské oblasti v Canterbury mají podzemní vody nedostatek a tak se každá taková žádost posuzuje velice individuálně. Úředníci tu úzce spolupracují s vědci, od kterých získávají data o aktuálním počtu odběru vody v okolí nebo třeba o tom jak se v průběhu let odběr vody změnil. K tomu se často potřebují podívat i do materiálů starých třeba 50 let (což je pro Novozélanďany taková prehistorie), které z kapacitních důvodů nejsou elektronické. Komunikuji se společností Recall, která nám ve svých speciálních halách odolných hurikánu, ohni i povodni skladuje za nemalé peníze fyzické dokumenty a objednávám podle našich speciálních zkratek dokumenty, které zrovna potřebuji.
Když vyřídím všechny požadavky ostatních kolegů z ECanu, tak už je čas abych oběhla celou budovu a roznosila některé dokumenty, které přišly ráno poštou k rukám určitých lidí. Také vezmu dolů pošťákovi odchozí poštu, kterou celý den na naše oddělení ostatní zaměstnanci nosili. Mám to hrozně ráda. Hezky se protáhnu, s každým prohodím pár slov, vždycky mě to nabije. Přesně při tomhle odpoledním roznášení pošty jsem získala velkou spoustu přátel a dozvěděla se pokaždé hromadu zajímavých věcí.
Zdánlivá nuda…
Pak nastává poslední část dne, kdy pracuji na svém speciálním projektu. Jelikož se bude prodávat starý sklad dokumentů, který je dál za Christchurch a finančně se nevyplatí, dostala jsem za úkol zbavit se tisíců krabic s dokumenty, které tam stále jsou. Když píšu zbavit, tak si nepředstavujte, že je jednoduše skartuji. U každého listu papíru, který v krabici je se musím podívat do systému, jestli existuje v elektronické podobě. Většinou neexistovaly. Spousta z těch dokumentů byly důležité, jednalo se například o diáře členů zastupitelstva, které je ze zákona nutné archivovat a tedy i digitalizovat, spousta z nich byly jen kopie, nečitelné čmáranice, malůvky z nudného meetingu nebo třeba letáky. Teprve to, co je v systému se může poslat na skartaci (opět do externí firmy).
Tento projekt je náročný, je to hodně o hledání a kontrole. Ale zase mě hodně posouvá, protože na něm pracuji se svou nadřízenou Denise a Denise je prostě taková má hrdinka. Je ztělesněním silné ženy – manažerky v tom nejlepším slova smyslu. Je srdečná, laskavá a pečující a na druhou stranu práce pod jejím vedením je vždy odevzdaná kvalitně a včas. Takových žen – manažerek má ECan spoustu.
Nejen já chodím do práce ráda
Jsem ponořená v dokumentech, hledám v systému, baví mě to a ani si neuvědomuji, že mě moji kolegové zdraví. Ve čtyři odpoledne mi Denise položí ruku na rameno a říká mi, ať už jdu taky domů. Přesně tak. Na Novém Zélandu si lidé váží hodnot jako je rodina, duševní zdraví, odpočinek. Takže na nějaké přesčasy tu není nikdo zvědavý. Během pracovního dne se člověk věnuje stoprocentně práci, ale jakmile pracovní den skončí, zavře za prací dveře. A víte co? Funguje to! Lidé tu chodí do práce rádi, když pracují, tak opravdu pracují a do práce dávají všechno.
A tak jdu i já domů. Těším se na procházku odpoledním městem, těším se na Vikyho, těším se na spolubydlící, těším se na další den v práci. Každý den je tu báječně. Jsem za to všechno tak moc šťastná.
PS: Jestli jsem vás popisem mé fantastické práce v Christchurch na Novém Zélandu motivovala natolik, že byste pro ECan chtěli taky pracovat, tak vás sem přidám i odkaz a jeho kariérní stránky. Stále shání schopné lidi do všech možných týmů. Mrkněte zde:
https://ecan.elmotalent.co.nz/careers/vacancies/jobs
Pro další inspiraci si přečtěte i další články na Blogu nebo se začtěte do mé jedinečné knížky Nebojte se zářit!
